Secondary school building

Hlavní informace

Liberecká průmyslová škola byla zřízena už v roce 1876 a byla po brněnské a černovické, ležící v nejvýchodnějším cípu rakouské říše, v Bukovině, třetí průmyslovou školou založenou mimo vlastní území Rakous. V Praze se otvírá vyšší průmyslová škola až o třináct let později. Jen v Plzni byla německá průmyslová škola založena současně. Liberec se tak stal pro svou zeměpisnou polohu přirozeným centrem odborného školství celé severní oblasti rakousko-uherské monarchie.
Počtem studijních oborů byla státní průmyslová škola v Liberci nejobsáhlejší průmyslovou školou v celém Rakousku-Uhersku, měla hned od počátku šest odborných škol. Pod společným ředitelstvím tu byla současně otevřena vyšší průmyslová škola, dělící se na stavitelskou, strojnickou a chemickou, dále mistrovská škola rovněž s oddělením stavebním, strojním a chemickým a řemeslnická pokračovací škola, členící se na školu kresličskou a modelářskou. Vyšší průmyslová škola i mistrovská byly školy s řádným denním vyučováním. Řemeslnická pokračovací škola byla jiného typu.
Vyšší studium bylo čtyřleté a končilo maturitou. Stavební oddělení vyšší průmyslové školy vychovávalo budoucí stavitele a stavební podnikatele. Stavitelské třídy měly v prvních pětadvaceti letech průměrně patnáct žáků.
Nižší studium na mistrovské škole bylo dvouleté a bylo určeno pro příští stavbyvedoucí a dílovedoucí. Stavební oddělení mistrovské školy neslo název "škola stavebních řemesel". Vycházeli z ní mistři všech stavebních profesí, stavební dozorci a kresliči. Počet žáků tu byl vyšší, ve třídách jich bývalo 25-30.
Státní průmyslová škola v Liberci byla ovšem německá, ale navštěvoval ji velký počet Čechů, jak prozrazují česká jména žáků, vytištěných i v německých výročních zprávách českým pravopisem. Tak hned první jméno v seznamu žáků nově založené školy je F. Tomeš ze Zásady, právě ze stavebního oddělení, které bylo při otevření školy nejpočetnější; mělo pět žáků, stroj ní jen dva a chemické oddělení ještě žádného.
Háčky a čárky nad jmény nasvědčují, že se žáci hlásili k české národnosti (Formánek, Kočí, Čuban, Dušek, Minařík, Macák, Hlubuček, Podlipný, Hýška, Doležal, Mendík, Jirásek, Anděl, Čaban, Kynčil, Kolář, Šťastný, Mužák, Vavřich, Zajíček a další). Napovídají to zejména německá jména počeštěně vytištěná i v německém textu (Šmidt, Šlosarek aj.). Češi studovali jak na mistrovské a pokračovací škole, tak i na vyšší průmyslové škole. Prof. B. Kumpoštová o historii školy uvádí: "Až do 90. let bylo mezi žactvem značné procento Čechů, které nedostatek českých škol tohoto typu přivedl do Liberce až z hlubokého českého vnitrozemí. Vyskytly se třídy, kde bylo 50% žáků české národnosti, tj. těch, kteří se přímo v úředních dokladech jako Češi hlásili."
Žáci pocházeli ze severu, západu i východu Čech, od Karlových Varů i od Pardubic, z německých pohraničních oblastí i českého vnitrozemí.
Průmyslová škola se šesti odděleními, nepočítaje pokračovací školu, mívala obvykle 300 žáků, v období hospodářského rozmachu na přelomu století stoupal počet až na 500.
V roce 1897 byla dokončena stavba nové budovy pro průmyslovou školu v dnešní Masarykově ulici. Původně byla škola umístěná v 2. a 3. poschodí zaopatřovacího ústavu, v dnešní základní škole v Šamánkově ulici. Nový objekt mohl pojmout 350 žáků. Učilo se v něm nepřetržitě i za válečných let. Před první světovou válkou byl počet žáků české národnosti malý. Bylo ale už vybudováno české odborné školství. V roce 1912-1913 je na škole jen deset Čechů, v době vypuknutí války jen tři. Škola měla už tehdy vybudován zkušební ústav pro stavební materiály. Po válce se na škole vyučovalo opět německy. Teprve ve školním roce 1926-1927 byl zaveden český jazyk jako volitelný předmět o dvou týdenních hodinách celoročně ve čtvrtém ročníku.
Osvobozením z fašistické okupace přešla škola do české správy. Její oficiální název zněl Státní průmyslová škola. Jejím správcem a do roku 1946 ředitelem byl prof. Jaroslav Tomsa. Ústav zahrnoval v sobě vyšší školu stavitelskou, vyšší školu strojnickou a vyšší školu chemickou. V roce 1945-1946 byly otevřeny dvě stavební třídy, první ročník o 43 žácích a třetí ročník o 28 žácích. V dubnu 1947 se konají první, mimořádné stavařské maturity, Z osmi kandidátů prospělo sedm s vyznamenáním. Od škol. roku 1949-50 za ředitele Ing. Jana Cibulky má stavitelská větev už všechny čtyři ročníky. Tehdy se původní název mění na "průmyslová škola", ale hned následujícího roku na "vyšší průmyslová škola".
V roce 1952-53 řídil školu nový ředitel, prof. Luboš Kopáč. Za jeho vedení přichází v březnu 1953 z průmyslové školy v Mladé Boleslavi Ing. Jan Tauš s pověřením řídit stavební školu. Aby pro ni získal větší prostor a zajistil jí nerušený provoz, rozhodl se oddělit stavební třídy od ostatních a vytvořit z nich samostatnou školu v separátním objektu. Za tím účelem mu byla přidělena nynější budova školy na Sokolovském náměstí, v níž byla do té doby umístěna učňovská škola.
Jen ironicky by se dalo říci, že stavební škola počínajíc škol. rokem 1953-54 přesídlila do nové budovy, neboť "nová" budova patřila svým stářím k prvním kamenným stavbám Liberce. Když v roce 1938 byla v této budově na jediný rok zřízena vyšší průmyslová škola chemická, bylo o ní do úřední zprávy už tehdy napsáno: "V této budově není pro její chatrný stav, četné závady a nedostatky místa pro další postupný vývoj školy." Za patnáct let chátrání ještě pokročilo, protože za války ani po válce se neopravovala. Byla to budova starodávná, potřebám školního vyučování nevyhovující. Ale nový ředitel byl stavební inženýr a měl svůj plán: z tohoto objektu vytvořit při zachování vnější starobylosti školu schopnou provozu, vnitřní prostory adaptovat, aby byly pro vyučování vhodné, a další potřebné objekty vlastními silami nově vybudovat. Pro své plány získal v učitelském sboru obětavé spolupracovníky, kteří je s žactvem postupně realizovali.
S osamostatněním školy v roce 1953-54 přijímá škola jméno Vyšší průmyslová škola stavební. Vyučování bylo zahájeno v sedmi třídách o celkovém počtu 186 žáků. Na škole bylo zavedeno studium jen jednoho oboru - staveb občanských a průmyslových. Ředitel Ing. Jan Tauš, maje sám dlouholetou zkušenost v dopravních stavbách, se hned od počátku snažil dát škole širší základnu zavedením dalšího studijního oboru, aby zabezpečil do budoucna její existenci. Již druhým rokem po svém příchodu otvírá vedle tříd pozemních staveb dopravní stavitelství. Současně s novým oborem se tehdy zavádí i nový typ studia, studium při zaměstnání. Toho roku má škola označení už zase jiné - Průmyslová škola stavební a toto prostší znění se udrželo až do škol. roku 1961-62, odkdy se s novou organizací našeho školství název ustálil na Střední průmyslová škola stavební v Liberci, který trvá až dodnes. Večerní studium bylo v roce 1958-59 rozšířeno otevřením třídy pro stavby vodohospodářské a v roce 1966-67 pětiletým během oboru truhlářského.
Vedle dosavadních dvou typů studia, denního a večerního, bylo ve škol. roce 1956-57 zahájeno dvouleté studium pro abiturienty jedenáctiletých středních škol v oboru dopravní stavby. V následujících letech počet abiturientských tříd vzrostl, neboť vedle běžícího kursu dopravního byly zřízeny abiturientské kursy pro obor pozemních staveb, dále vodohospodářských staveb a mimoto i abiturientský kurs pozemního stavitelství pro studium při zaměstnání.
Pokud byla stavební škola umístěna v budově v Masarykově ulici, neměla kromě několika málo stavebních odborníků svůj vlastní učitelský sbor. Ale už v posledním roce se počal vytvářet kolektiv, z něhož měl vzejít nový profesorský sbor osamostatněné stavební školy. Tato malá skupina profesorů přešla s ředitelem Taušem na nové působiště a z ní a ze sil nastoupivších v následujících letech se formoval vlastní kmenový kádr. Proti jiným školám měla liberecká stavební tu výhodu, že získala ještě mladé kvalifikované profesory i odborníky z praxe, kteří měli opravdový zájem o učitelské povolání a rozhodli se pro ně jako pro celoživotní zaměstnání. To přispělo k stmelení profesorského sboru.
Ing. Jan Tauš mu stál v čele patnáct let. Svým podřízeným ponechával volnost pro rozvíjení pedagogické práce, důvěřoval jim, šlo mu o dobrý chod školy. V řízení pedagogické práce měl pevnou oporu ve svém zástupci, zkušeném pedagogu prof. Josefu Brzákovi, a po jeho odchodu na vysokou školu v novém zástupci ředitele, prof. Rudolfu Novotnému, agilně se zasazujícím o zlepšení výchovy žactva.
Z profesorů prvního období zůstane v paměti svých kolegů i absolventů zesnulý Dr.Ing.arch. Jan Dubový. Ochotou pomáhat svými zkušenostmi i odborným rozhledem získal si vážnost ve sboru a přátelským poměrem k mladým lidem oblibu u svých žáků. Druhým zesnulým z profesorů naší školy je Ing.arch. Karel Winter, známý liberecké veřejnosti projektem jablonecké radnice. I když u nás působil jen krátce, byl svými zkušenostmi a znalostmi pro školu významnou posilou.
Ani řediteli Ing.Taušovi nebylo osudem dopřáno dokončit dílo, které započal. Zemřel náhle uprostřed školní práce na aktivu ředitelů v dubnu 1968.
Na jeho místo nastoupil absolvent naší školy a dlouholetý člen sboru Ing. Josef Lufinka s odhodlaným předsevzetím v plodné dosavadní práci pokračovat a školu dovést k úspěchům, které by jí získaly dobré jméno. Měl příkladný vztah k žákům a byl lidsky citlivý k svým spolupracovníkům. Počet žactva se značně zvyšoval, proto se za jeho řízení budovaly nové učebny, dílny, kabinety, šatny, renovovalo se topení atd. Jako jedna z prvních naše škola zareagovala na nástup výpočetní techniky, a postupně vybudovala učebny s 16 mikropočítači IQ 151, později "Consuláčky" s disketovou jednotkou 8" a tiskárnou. Ředitel pečoval i o lepší podmínky svých učitelů. Proto byly z jeho podnětu vybudovány atriové domky na Aloisině výšině a byty v Pavlovicích. Ve svých šedesátinách odešel do důchodu zástupce ředitele prof. Rudolf Novotný a byl vystřídán Ing.Janem Schejbalem a Ing.Vladimírem Bartoněm, později Ing.Janem Pilařem.
V údobí 22 letého ředitelování Ing.Josefa Lufinky dosloužilo několik našich spolupracovníků svůj plodný život. V roce 1974 umírá obětavý učitel odborného výcviku Josef Richter, který s žáky vybudoval velké třípodlažní křídlo s učebnami a kabinety a vykonal tak pro školu nesmírně záslužné dílo Roku 1984 odchází tragicky ze světa Ing.Miroslav Peša, jenž s poctivým úsilím učil žáky matematice a odborným předmětům. V roce následujícím zemřel už v důchodu Ing.Jaroslav Bobek, který vyučoval železničnímu stavitelství a těšil se oblibě žactva, k němuž měl shovívavý poměr. Roku 1983 nás náhlou smrtí opouští učitel Luboš Kopáč, vyučující odborné kreslení, dějiny architektury a ekonomii, který měl k mládeži mírný a laskavý vztah. Roku 1986 udolán zákeřnou chorobou končí svůj život pracovitý a obětavý učitel odborného výcviku Václav Mikeš, tehdy už v důchodu. Během svého působení na škole se rozhodující měrou zasloužil o přebudovávání školního objektu z jeho původně chatrného stavu v renovovanou, provozu schopnou školu. R. 1990 ztrácíme nečekaně druha v ještě plné životní síle, učitele tělocviku a odborné praxe Stanislava Hrubanta. Zemřel po nezdařené operaci. Odešel v něm obětavý pracovník, družný kolega, oblíbený a chápající pedagog. V roce 1994 se skončil život prof. matematiky a fyziky Josefa Mikuleckého. Byl z prvních učitelů stavební školy, na níž učil od roku 1949, velmi pracovitý, skromný, znamenitý ve svém oboru, k žákům uznalý a spravedlivý. Byl zahrnut velkou pracovní agendou s učebnicemi pro všechno žactvo školy a tiskem pro všechny třídy.
V roce 1990 odchází ve svých 60 letech ředitel Ing.Josef Lufinka do důchodu a na jeho místo na stupuje Ing.Václav Šefčík, zvolený většinou pedagogického sboru. Ten usiluje v nových poměrech vytvářet se svými zástupci Ing. Svatavou Louckou, Ing. Jaroslavem Ulbrychem, Ing. Janem Lajerem a ostatními spolupracovníky moderní stavební školu v novém duchu . Za jeho vedení byla provedena rekonstrukce staré uhelné nevyhovující kotelny, kterou nahradila plně automatizovaná plynová kotelna, přebudovaly se rýsovny, nově se zřídily a vybavily jazykové učebny, posilovna a učebny výpočetní techniky.