Villa Tugendhat

Hlavní informace

Vila Tugendhat je považována za jedno z klíčových děl moderní architektury. Ke vzniku takto výjimečného formálně i technologicky jedinečného architektonického počinu došlo především díky spolupráci vynikajícího architekta a pokrokově smýšlejících investorů. Mladý manželský pár, Greta a Fritz Tugendhatovi, se roku 1928 rozhodli postavit si vlastní rodinný dům, který by odpovídal jejich představám o moderním bydlení. Pozemek o rozloze 2 000 m² na jižním svahu Černých Polí dostala Greta jako svatební dar od svého otce, významného textilního továrníka židovského původu Alfreda Löw-Beera. Manželé začali pátrat po vhodném architektovi a nakonec se obrátili na Ludwiga Miese van der Rohe, jehož německé stavby znali. Architekt odevzdal hotový projekt vily již na konci roku 1928. Ve svém návrhu vycházel z koncepce německého výstavního pavilonu navrženého pro mezinárodní výstavu v Barceloně, který upravil pro konkrétní potřeby brněnských objednavatelů. Jedinečnost projektu spočívá v použití nosné ocelové konstrukce (poprvé v historii u stavby rodinného domu), která umožnila libovolné nakládání s vnitřním prostorem a velkorysé prosklení fasády. Výsledkem byl volně plynoucí prostor hlavní obytné haly a její prolínání s exteriérem díky rozměrným zasouvacím oknům.
Stavba byla zahájena v červnu 1929 a pod dohledem architekta ji během jednoho a půl roku provedla brněnská stavební firma Mořic a Artur Eislerovi. Třípodlažní vila je usazena ve svahu a orientována hlavními obytnými prostory na jihozápad do zahrady. Uliční průčelí proto tvoří jen třetí obytné podlaží s elegantně zapuštěnými vstupními dveřmi a garáž s bytem řidiče, jejichž hmoty umístěné na vstupní terase rámují společnou střechou výhled na město. Na vstupní halu navazují ložnice rodičů, dětí a vychovatelky, které vedou také na horní terasu orientovanou do zahrady. Po točitém schodišti se schází do druhého podlaží s plynoucím obytným prostorem, který díky velkorysému prosklení a zimní zahradě vizuálně přechází do exteriéru. Jeho jednotlivé funkční zóny jsou pouze naznačeny efektními příčkami nebo rozděleny závěsy. Jídelní kout odděluje od zbytku volného prostoru zaoblená ebenová přepážka a clonu mezi pracovnou a posezením tvoří stěna z marockého onyxu, která při západu slunce zbarví pokoj dočervena.
Další vybavení interiéru navrhl architekt se svými spolupracovníky Lilly Reich, Hermannem Johnem a Sergiem Ruegenbergem a tvoří ho ohýbaný trubkový nábytek (židle Brno, křesla Tugendhat a Barcelona) a vestavěný dřevěný nábytek z ušlechtilého dřeva, vyrobený místní firmou Standard bytová společnost architekta Jana Vaňka. Předností celého obytného prostoru je jeho technické zařízení, k němuž patří důmyslný systém klimatizace, který zajišťuje čištění vzduchu a jeho osvěžování mořskou solí, a především velká okna v kovových rámech, která je možné celá zasunout do podlahy. Z jídelního koutu se přímo vstupuje na terasu se schodištěm a do zahrady, jejíž návrh společně s Miesem vytvořila brněnská zahradní architektka Markéta Roderová-Müllerová. Provozní prostory vily jsou přístupné samostatným vchodem z ulice a tvoří je kuchyně a pokoje pro personál ve druhém podlaží a také rozsáhlé technické zázemí umístěné v suterénu.
Názory odborné veřejnosti na toto architektonické dílo se ovšem různily. Zatímco americký teoretik architektury Philip Johnson, který Miesovi roku 1947 uspořádal výstavu v Museu of Modern Art v New Yorku, budovu přirovnal k athénskému Parthenonu, domácí architekti, které zrovna zaměstnávala sociální otázka minimálního bydlení, jí vytýkali nabubřelost a luxus prezentovaný drahými materiály a nepřiměřenou rozlehlostí. Pro českého teoretika Karla Teigeho byla vila vrcholem snobismu a označoval ji za slepý proud moderní architektury. Obyvatelé domu sice dokázali jeho přednosti naplno ocenit, bohužel museli vilu kvůli nacistické hrozbě po sedmi letech opustit. Tugendhatovi roku 1938 uprchli do Švýcarska a vilu jako židovský majetek nacisté zabavili. Za okupace ji využíval ředitel Klöckner-Werke Walter Messerschmidt a sloužila také jako konstrukční kancelář továrny na výrobu leteckých motorů Flugmotorenwerke Ostmark. Po osvobození se ve vile usadila na krátký čas ruská armáda, která dům zcela zdevastovala.
Předtím než objekt připadl roku 1950 československému státu, byla v něm zřízena soukromá baletní škola, později rehabilitační oddělení nedaleké Dětské nemocnice. Díky snahám brněnského architekta Františka Kalivody o obnovu vily a její kulturní využití je vila od roku 1963 památkově chráněna. V roce 1968 se konala výstava díla Ludwiga Miese van der Rohe v Berlíně, jejíž část bylo možno spatřit i v prostorách Domu umění města Brna. Součástí brněnské výstavy byl také návrh rekonstrukce vily, ke které však došlo až roku 1985 podle návrhu Kamila Fuchse a Jarmily Kutějové. Budovu v této době již vlastnilo město Brno, jehož představitelé využívali prostory k jednáním a pro ubytování návštěv. Naposledy sloužila vila politickým účelům v roce 1993, kdy v ní byla podepsána smlouva o rozdělení Československa. Od roku 1994 je správcem domu Muzeum města Brna, které ho také zpřístupnilo veřejnosti. Vila byla prohlášena národní kulturní památkou a v roce 2001 byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V létě roku 2010 byla po mnoha odkladech zahájena již nezbytná rekonstrukce celého objektu.

Investor:

Fritz Tugendhat (1895-1958) a jeho žena Greta, rozená Löw-Beerová (1903-1970), pocházeli z židovských německých rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již po několikátou generaci.
Löw-Beerovi byli na Moravě usazeni od 17. století a v období mezi světovými válkami měli podstatný podíl na industrializaci Československa. Na území někdejší Rakousko-Uherské monarchie vlastnili a provozovali řadu textilních továren, cukrovarů a cementáren. K nejznámějším patřily továrny na výrobu vlněných látek v Brně a v nedaleké Svitávce, kde měli Löw-Beerovi dvě rodinné vily (tzv. Malou vilu si dal v roce 1906 postavit Gretin otec Alfred Löw-Beer podle projektu Josefa Nebehostenyho). Greta Löw-Beerová se po přerušení národohospodářských studií ve Vídni provdala v roce 1922 za průmyslníka Hanse Weisse. Nepříliš šťastné manželství, které se po šesti letech rozpadlo, trávila Greta převážně v Německu. Zde se také seznámila se současným uměním a architekturou. „Často jsem přicházela do domu, který Mies van der Rohe postavil pro obchodníka s uměním Perlse, ale tehdy bydlel v domě historik umění Eduard Fuchs. Dům byl ještě postaven konvenčně, ale díky trojici prosklených dveří byl již obytný prostor otevřen do zahrady a měl přehledné rozdělení na různé životní a obývací sféry. Pak na mě silně zapůsobilo sídliště ve Weissenhofu.“
Tugendhatovi neměli vlastní podniky, ale byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren Feldhendler et Co. a Max Kohn. Věnovali se hlavně obchodu se suknem. Fritz Tugendhat chtěl původně studovat medicínu. Na textilní výrobě ho jako nepříliš nadaného obchodníka zajímala spíše technická stránka a navrhování kvalitních látek.
Brzy po rozvodu se Greta provdala za Fritze Tugendhata, kterého znala již prakticky od dětství. Oba se rozhodli, že se trvale usadí v Brně a ještě před sňatkem požádali Ludwiga Miese van der Rohe o projekt rodinného domu. Kontakt s architektem jim zprostředkoval zřejmě Eduard Fuchs nebo Miesova spolupracovnice Lilly Reichová, která navštěvovala společnost ve Fuchsově domě. Tehdy již renomovaného umělce toužila oslovit především paní Greta a manžel ji podpořil. „Velice jsem si přála mít moderní prostorný dům s jasnými a jednoduchými tvary. Můj muž se přímo děsil pokojů, plných figurek a deček, jak je znal z dětství.“ Mies přijel do Brna v září 1928 a okouzlen exkluzivní stavební parcelou, která skýtala nádherný výhled na historické panorama Brna, zakázku přijal. Překvapen vysokou úrovní brněnské architektury a stavitelství pak neváhal realizaci svěřit do rukou zdejší stavební firmy. Lokalita v brněnské rezidenční čtvrti Černá Pole byla předem daná, neboť pozemek byl součástí Gretiny rodičovské, tzv. Löw-Beerovy vily. Otec jej dceři daroval v březnu 1929 a stavbu jejího nového domu také financoval. V dubnu 1929 požádala Greta Tugendhatová o stavební povolení, které dostala až v říjnu téhož roku. Již v létě 1929 však brněnská stavitelská firma bratří Artura a Mořice Eislerových začala se stavbou domu, která byla hotova za čtrnáct měsíců. Po dokončení interiérů se rodina v prosinci 1930 mohla nastěhovat. Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi, Hanou (Gretina dcera z prvního manželství), Ernstem a Herbertem do května 1938. Před hrozbou vypuknutí války odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 pak do Venezuely, kde se v Caracasu narodily dcery Ruth a Marie-Daniela.
V roce 1969 hovořila Greta Tugendhatová v Brně o okolnostech a průběhu stavby vily. Pro historiky umění a teoretiky architektury je tento projev jedinečným pramenem pro poznání domu. Pro milovníky umění je to působivé osobní sdělení ženy, která umožnila, snad i bezděky, vznik výjimečného uměleckého díla, s nímž se dokonale ztotožnila a ve kterém byla uskutečněna její představa o svobodě.

Architekt:

Občanským jménem Maria Ludwig Michael Mies se narodil 27. března 1886 v německých Cáchách (Aachen) jako nejmladší z pěti dětí kameníka Michaela Miese a jeho ženy Amalie. 1892–1902 navštěvoval obecnou a katolickou dómskou školu a průmyslovku v Cáchách. Zároveň se učil zedníkem a praktikoval jako kreslič. 1905 odešel do Berlína, kde do roku 1907 pracoval u Bruna Paula. Zde vznikl jeho první samostatně realizovaný projekt domu pro Aloise a Sofii Riehlovy ve vilové kolonii Neubabelsberg v Postupimi (1906–07). 1908–11 pracoval u Petera Behrense, díky němuž si zřejmě oblíbil Schinkelův klasicismus. Pro sběratele umění Huga Perlse navrhl dům v Berlíně-Zehlendorfu (1911–12; 1928 přístavba galerie pro historika umění a sběratele Eduarda Fuchse). 1913 otevírá vlastní architektonickou kancelář a žení se s Adou Bruhnovou (1885–1951), se kterou má tři dcery: Dorotheu (1914, známou pod jménem Georgia van der Rohe), Mariannu (1915) a Waltraud (1917; v témže roce se v Rumunsku, kde Mies sloužil jako voják, narodil nemanželský syn). V roce 1921 odchází od ženy Ady, se kterou se nikdy nerozvedl, a k jménu Mies si připojil dívčí jméno své matky. 1921–24 vznikají fantastické projekty skleněných mrakodrapů s konstrukcí na principu „kosti a kůže“. Stává se členem Novembergruppe a je spoluzakladatelem sdružení architektů Der Ring. 1925c27 jsou realizovány obytné bloky v Berlíně-Weddingu, kde se významně uplatnily moderní zásady funkce a hygieny.
Významným mezníkem v Miesově tvorbě se stalo pracovní i životní partnerství s Lilly Reichovou (1885–1947), s níž spolupracoval na výstavě německého Werkbundu „Bydlení“, realizované v podobě sídliště Weissenhof ve Stuttgartu (1927). Zde a také na berlínské výstavě módy (1927), jejímž ústředním tématem bylo hedvábí, představili Mies a Reichová koncepci „plynoucího“ či „neohraničeného“ prostoru, kterou dále rozvinuli v barcelonském pavilonu (1928–29) a v brněnské vile (1928–30).
Oba spolupracovali také na projektech „cihlových“ rodinných domů Ericha Wolfa v Gubenu (1925–27) a Hermanna Langeho a Josefa Esterse v Krefeldu (1927–30). Manžele Tugendhatovy zaujal právě dům v Gubenu a rovněž byli silně ovlivněni Miesovou osobností. „Měl klidnou sebevědomou jistotu, která okamžitě přesvědčovala. Ze způsobu, jakým mluvil o svých stavbách, jsme cítili, že máme před sebou skutečného umělce. Říkal např., že ideální rozměry prostoru nelze vypočítat, prostor je nutno cítit.“ 1930–33 byl Mies posledním ředitelem Bauhausu.
V roce 1938 odjíždí do USA a ujímá se vedení Illinois Institute of Technology (IIT) v Chicagu, kde si zakládá také svou vlastní kancelář. 1940 se setkává s Lorou Marxovou, partnerkou své zámořské životní etapy, a 1944 získává americké občanství. 1939–58 pracuje na plánu univerzitního areálu pro IIT. Pro Edith Farnsworthovou navrhuje svůj nejradikálnější obytný dům v podobě skleněného pavilonu (1945–51). Realizuje výškové obytné domy Lake Shore Drive Apartments v Chicagu (1948–51) a administrativní mrakodrap Seagram Building v New Yorku (1954–58). V rodném Německu navrhuje Novou národní galerii v Berlíně (1962–68). Počátkem roku 1969 přislíbil Miesův chicagský ateliér pomoc při obnově vily Tugendhat, kterou iniciovali brněnský architekt František Kalivoda a Greta Tugendhatová. Ludwig Mies van der Rohe však 17. srpna 1969 v Chicagu umírá.
Miesův výrok „méně je více“ je příznačný pro jeho čisté formy a práci s materiálem. Sklo, ocel a beton jsou atributy jeho osobitého „internacionálního stylu“, který ovlivňuje architekturu až do současnosti.